Skvostné vodopády Iguazu na Argentinsko-Brazilské hranici jsem navštívíl už dvakrát s odstupem jednoho roku. Podruhé, ačkoliv ve stejné roční období, bylo znatelně méně vody a já chci věřit, že jde o normální věc. Stává se ze mě `ekologický skeptik` a sleduji nemilé přírodní výkyvy s rostoucími obavami... Nedlouho po mé druhé návštěvě mě čekala další rána. Orientační tabule porovnání světových vodopádů v Národním parku Cataratas de Iguazu zmiňovala vodopády Sete quedas v Brazílii s neuvěřitelným průtokem. Rozhodl jsem se je spatřit, tak jsem zadal do vyhledávače jejich jméno a začal se těšit na nádhernou podívanou. Ne, neuvidím je, dost možná nikdy, tedy pokud někdo neodpálí Brazilsko-Paraguayské monstrum Itaipu, vodní elekrárnu zastrašujících rozměrů. Uzavření uměle vykopaného odvodňovacího ramene řeky Paraná, 18. října 1982, začalo pomalu ale jistě pohřbívat jeden z divů světa, Národní park de Sete Qudas,
spolu s 1300km2 jedinečného ekosystému a městečka pyšnící se historií staletí, do stagnujících vod jezera Itaipu, způsobující malou ekologickou katastrofu, ututlanou v jásotu `pokroku`. Po tisíciletí dunělo Sete Quedas neustávající ódu Stvořiteli, jako poděkování za svou krásu, kterou člověk zničil během pár pilných let.
Brazilský básník Carlos Drummond de Andrade složil k této příležitosti smutnou báseň, jejíž poslední sloku přikládám a volně překládám. Je mi smutno.
Sete quedas por nós passaram,
e não soubemos, ah, não soubemos amá-las,
e todas sete foram mortas,
e todas sete somem no ar,
sete fantasmas, sete crimes
dos vivos golpeando a vida
que nunca mais renascerá
Sedm vodopádů prošlo skrze nás,
a neuměli jsme, ach ne, neuměli jsme je milovat,
a všech sedm jich zemřelo,
a všech sedm se rozplynulo,
sedm přízraků, sedm zločinů,
živých zasazujících ránu životu,
který už nikdy nevstane z mrtvých.
moje, moje! nedam! nedam! :-)ceka na to ceste miste s pistaciovou zdi... misto jednoho ohromneho printu... tesime tesime :-)