Plonková vděčnost v Austrálii
16.4.2009 12:54:49
Předevčírem mi bylo třicet, ale větší událost se stala včera. Musím se přiznat, že od mého příletu do Austrálie 10. dubna jsem pomalu sklouzával do stavu ne příliš vzdáleného beznaději a rezignaci. První překvapení mi připravil výpis z účtu. Zbývajících pár stovek dolarů na mém úctě není na velmi drahé australské poměry částka, za kterou by se dalo přežít delší dobu. Události na Fiji o týden dřív mou finanční situaci jen přihoršily.
`Fiji time` s mladým Fijanem Noem, kdy jsme likvidovali jednoho lahváče za druhým a `nakopávaly hvězdy` kolujícím jointem prvotřídní tropické travky v temném poli za cestou na letiště s jeho přitažlivou kamarádkou Marii mi připadal skvělý, ovšem ten stejný večer se věci zvrtly. V music clubu v centru Nadi si někdo z mé kapsy natrvalo vypůjčil 400 dolarů, které jsem si tam tak chytře nechal po mé návštěvě bankomatů. O pár hodin později, v domě Diany a Paula, kde jsem přespával od mého příletu z Nového Zélandu, jsem přistihl Noa zavřeného v mém pokoji s rukama v mém batohu, důkladně se probírajíc mými cennostmi. Pravý hák, který ho poslal k zemí a džudový škrtící klíč mi nepomohl vrátit bankovky, které jsem postupně prohlašoval jako nezvěstné. Opouštím hlavní ostrov. Ostrov Mana, pohádkové místečko uprostřed Tichého oceánu, jeden z více jak tří stovek ostrovů tvořících Fiji.
Uběhly tři dny od večera, kdy jsem se kvůli mé neopatrnosti odlehčil o slušnou sumu. Podnikám okružní procházku kolem ostrova, právě začíná příliv a slunce rozpaluje pláže, které pomalu ustupují hladovým přílivovým vlnám. Z ipodu vypůjčeného od Martina, mého nového švýcarského kamaráda, hřmí James Hetfield do mých uši verše, které mě fascinovali v mých mladších letech: `A cesta se stává mou nevěstou, zbavil jsem se všeho kromě hrdosti, a to mě uspokojuje a dává vše, co potřebují..` a zase v duchu se toulám sám po neznámých stezkách, jen občas mě ze snění vytrhne krásná scenérie, tak zastavím a fotím. Dostávám se do pasáže na konci skal, kde musím vejít do moře, abych se dostal na další pláž. V momentě kdy se jednou rukou pomalu spouštím do na oko mělké vody, mi uklouzne noha a já se nořím s fotakem i ipodem po pas do moře... Proč jsem se vydával na podobnou expedici s vypůjčenou věcí? Asi mi příliš chyběl pocit procházet se s hudbou v uších od té doby, co jsem v září tak hloupě přišel o můj ipod na pláži Copacabana v Riu.
Zbytek dne trávím v otrávené sebereflexi: co dělám špatně, čím si tyhle situaci vytvářím??? Nejsem z těch, co shazují vinu na okolnosti nebo na ostatní a neschopnost uchopit příčiny někde z mého nitra mě sžírá. Ale zpět ke zmíněné důležité události....
Tak tedy, včera mi bylo třicet a dnes mám za sebou první den strávený hledáním práce v Melbourne. Sedím v tramvají a cítím se jako cizinec. Necítím se součástí téhle společnosti, jejíž pomoc právě potřebuji, stejně jako se necítím na třicet let. Nedá se říct, že by můj dnešní pokus o zařazení do pracovního procesu byl zrovna úspěšný. Prošel jsem pár restaurací, kde mě slušně odbyli. Vystupuji na severním předměstí a tvář mi pohladí paprsky zapadajícího slunce. Ačkoliv cesta domů je směrem na východ, táhne mě to na západ, tak poslušně kráčím vstříc slunci až cesta začne klesat a přede mnou se otvírá výhled na město koupající se ve zlatě zapadajícího slunce. Sedám si na chodník, jako král před svou říší, tvář vstříc slunci a zapomínám na ulici s lidmi, na moje starosti, na vzdálenost, která mě dělí od domova. Pomalu mě zaplavuje pocit vděčnosti.
Usmívám se. Jako klíček vstříc světlu se na mysl prodírají skutečnosti, které přetváří můj pohled na události posledních dní. Tolik věci, za které mužů být vděčný! Bydlím zadarmo u kamaráda, jehož otec a bratr mi pomáhají jako plnohodnotnému členovi rodiny. Tento člověk mě znal jen dva dny před více jak půl rokem, v Brazílii, ale chová se ke mě jako k bratrovi. Mám co jist a kde spát, už to je hodně! Mám bratra a tátu, kteří by mě nenechali v bryndě navzdory jejich nelehké situaci. Znovu se mi v hlavě přehrává rozhovor s Ruth na ostrově Mana, během kterého jsem pochopil, že moje vlastní matka, kterou jsem tolikrát odsoudil za její výstřelky a tvrdá slova, je hvězdou v porovnání s matkou Ruth a tisíce dalších. Stokrát mě mohla odepsat, ale místo toho kvůli mě klečela na kolenou před cizími, prosíc o odpuštění a neodsoudila mě za moje vážně chyby. Byl jsem pro ní vždy ten, kdo to dokáže a nešetřila chválou nad mými úspěchy. Uvědomuji si vděčnost za všechny bytosti, které mi vnesly světlo nad mou cestu, zatímco jsem klopýtal tmou. Tolik lidí, co mi pomohli, aniž by mě znali. A ta hluboko zakořeněná vděčnost plynoucí z prostého důvodu, že vnímám tyhle věci, za které můžu být vděčný.
Všechno tohle mi proletělo hlavou spíše formou příjemného pocitu, než hektických myšlenek a já se ještě pár chvil usmíval a vychutnával teplé paprsky na tváři, než jsem se s písní na rtech vypravil domů. Dave Gahan mi zpívá `Reach out and touch faith!` - napřáhni se a dotkni se víry! A já přesně vím, o čem je řeč, právě jsem se ji totiž dotkl.
Co že mi to napsala Nadiafna? `Víš, třeba máš jen zjistit, že peníze vlastně nepotřebuješ.` Kdyby nebyla ve Venezuele a já v Austrálii, určitě bych ji objal.
Mrkněte se taky na můj nový BLOG na kasparec.bloguje.cz
Ahoj Pepo,
Jsem rad, ze navstevujes moje stranky. Do par tydnu by te tam melo privitat i par novych maleb, konecne! Po sedmi mesicich trmaceni jsem na zakorenil v Melbourne, uz mam vercajk a barvim jedno platno za druhym!
K tve otazce. Citovka jako je tahle se da napsat jen jednim dechem na posezeni, i kdyz o ni trebas par dni nejdriv premyslim a obcas si poznamenam klicovou myslenku do notesu. Jsem pocten tvou chvalou, trebas z toho nekdy opravdu neco vzejde, ackoliv jsem pevnym zastancem idee, ze nez se neco rozhodnes predat lidem, musis byt vnitne naprosto vyrovnan, abys nepredaval zmatek, ale hodnotnou vec, ktera muze pomoct.
Plener je zatim otaznik, za par mesicu budu vedet vic! Jeste se uvidime tisickrat nez se domalujem do vecnych lovist:)
Lamej vaz kamarade
Od srdce
Honza
teda tohle se četlo velmi,velmi dobře.Nebyl to jen cestopis ,ale stav duše.rozpoložení momentální mysli.Nevím jestli to zapisuješ průběžně do nějakého notesu a pak, když se dotaneš k netu, tak to opíšeš, nebo seš tak geniální,že to porodíš jedním dechem při vzpomínkách u PC. Ať tak,či tak, určitě bych si to rád přečet svázané.Už teď mě mrzí tvá zmínka ,že se nedostaneš včas na plenér a neuvidíme se v Lutové.Čus Pepa
Dobry den Niki,
Mockrat dekuji za povzbuzujici vzkaz. Zajimava cast psani je ta, ze vlastne vubec netusim jestli to nekdo cte a jake jsou pocity, ktere moje blogy vzbuzuji. Pravda, obcas dostanu reakci od pratel na ten ci onen blog, ale od lidi, ktere neznam moc ne. Chtel jsem vam jeste jednou podekovat, moc me tesi, ze se vam moje psani libi. Pekny den!
Blani ahooooj!
No to je prekvapenicko. Jak tam valcite? Ja chtel pohled poslat, ale potom co z peti pohledu z Peru nedosel ani jeden jsem to posilani pohledu nejak hodil za hlavu, stejne te nosim v srdicku a to je dulezitejsi! Kolibrici musi dostat brasky, to jinak nejde, trebas je koupis ty srdcovko, kdyz uz jsi to vymyslela!:)
Pozdravuj Hanicku, Lucinku a jak ze se jmenovala ta zlobiva studentka, Martinka?:)
Pa pa pa pa pa, uvidime se snad kolem vanoc, trochu si tu cestu asi prodlouzim:)
Opatruj se!
Ahojky Honziku,dodatečně přeji vše nej....k Tvým kulatým úžasným cestovatelským třicátinám.Nedávno jsem si na tebe vzpoměla a říkala si,že ani ten pohled do fitka nepřišel.To neva,přečetla jsem si o tvém cestování,jen jsem chtěla vědět jak se máš.A hlavně jak jde malování,inspirace sbíráš na cestách.Ale stejně nejraději mám tvé kolibříky,jsou pro mě srdeční záležitostí.Opatruj se,měj se moc fajn.S pozdravem Blanka z fitka
Dodatečně přeji vše nejlepší k narozeninám :-) Je to jen pár dnů co jsem náhodou narazila na Tvé stránky, ale mohu říct, že Tvé vyprávění z cest čtu jedním dechem a snažím se představit, byť ta představa je o proti realitě miniaturní, jaké to musí být nádherné, mít město jako nadlani, vnímat jeho vůni a nechat se hřát do tváří slunečními paprsky. Já sama vždy při návštěvě východního Slovenska, pozoruji ráno z kopce nad malým městem východ slunce a představuji si jak rozdílný je východ slunce v jiných koutech světa.
PS: držím palce při hledání práce a těším se na další zápisky ...
Perla nakonec. Nasel jsem smenarnu v centru Melbourne, kde mi nabidli nejlepsi kurz na moje zbyvajici Fidzske dolary. Kdyz jsem tam druhy den zavital, oznamili mi, ze na Fiji prave nastaly vladni nepokoje (jako kazdych par let), kurz prudce klesl a smenarny jejich menu pouze prodavaji, v zadnem pripade nenakupuji. Neni to k smichu? Ja se docela zasmal, hlavne pote, co mi pratele z Fiji potvrdili, ze se nic velkeho nedeje. Nechcete nekdo koupit 70 fiji dolaru? Kurz zarucuji!:)
Zdravi Hanes Kasparec
