Loučení s Brazílií

26. prosince byl můj poslední den v Brazílii. Už několik dní jsem věděl, že bych měl pokračovat v cestě na sever, moje tříměsíční turistické víza mi skončily 20.září (zažádat o prodloužení na Policia Federal jsem zamířil klasicky poslední možný den), ale zkrátka nebylo jednoduché dát mému odjezdu z téhle země, která mi tak přirostla k srdci, konkrétní datum. Uvědomoval jsem si, že dokud nemám lístek v kapse, odjezd je jakási věc v mlžné budoucnosti, kterou jsem se nehodlal přespříliš deptat. Tahle vnucená sladká nevědomost pro mě skončila 25.prosince, kdy jsem si koupil cestu busem z Manaus do Puerto de la Cruz ve Venezuele na další den večer, den a půl cesty.

Můj poslední den v brazilské amazonii byl intenzívně prožitý. Ráno mě vyzvedla přímo před domem Vanessa a dohromady s Parisem, mým kamarádem kadeřníkem, bláznivě zamilovaným do jedné nehezké Finky, a jeho mladším bratrancem, jsme vyrazili Vanessinym autem do Presidente Figuereido, městečko 120km od Manaus, proslavené vodopády na řece protékající pralesem. Koupali jsme se v řece pod vodopádem, kterou jsem díky její barvě v duchu přejmenoval na `Coca cola river`, a procházeli se kolem jeskyni v lese. Vracíme se do Manaus, řídím a každou chvíli zastavuji, abych fotil nádherné vhledy do lesa s odrazem stromů v jezeře s mraky jako že šlehačky. Vanessa je překvapivě v dobře náladě, můj odjezd na ní zatím nijak očividně nedoléhá, což se mění cestou zpět z našeho oblíbeného motelu, kde se naposledy milujeme jako tolikrát předtím, odevzdáni spalující vášní bez hranic. Spontánně jí začínají téct slzy jako hrachy a od té chvíle se nezastavují až do posledního objetí před autobusem. S Vanessou jsme se potkali na jedné z mých Forro (populární tanec na severu Brazílie) vyjížděk s Parisem a Alexem. Když procházela kolem a vyzývala mě očima, nezmohl jsem se na víc, než že sebe vykoktat `ahoj krásko`, ale stačilo to k tomu, abychom se dali do řeči, tance a začali tím nás šílený dvoutýdenní vztah. Vanessa je zdravotní sestřička, poslouchá rock, má svůdně hebkou snědou pleť a děsivé autoritativní matku, se kterou jsem se pohádal v jejím vlastním domě, poté co nedovolila Vanesse jet se mnou na výlet (ve 27 letech!), což prý doteď rozdýchává.

Loučení, jak mnou nemilovaná věc....k mému překvapení tečou slzy i Parisovi. Ten klučina má opravdu dobré srdce, snad se na podzim naplní naše plány a uvidíme se všichni v Evropě. Autobus mě nechává na nástupišti a začíná couvat. Buším na dveře dokud mě nepustí dovnitř, usedám a pozoruju oknem ubíhající krajinu. Cítím se zvláštně prázdný a odevzdány osudu a přemítám poslední 3 měsíce v zemi, která mě šokovala, odhalila svoje krásy a poskytla mi spoustu nevšedních zážitků a nových přátel.

Budou mi chybět zběsilé jízdy městskými autobusy, které zásadně nebrzdí pozvolna, neuhýbají jiným účastníkům provozu včas, nejezdí podle žádného řádu a občas jsou tak nacpané, že prvky násilí při nástupu a výstupu se stávají nutností. Budou mi chybět béžové pláže s jemným pískem a azurovým mořem, s kokosy za jeden reál, pivkem za 2 a caipirinhou za 3, poseté snědými kráskami vyzívajících křivek v drasticky malých bikinkách, které se dají přejít bez přílišného zaostřování jen silou vůle a tréninku. Budou mi chybět horké večery, prohýřené v barech a klubech, se známostmi na jednu noc, jejichž jména mám problém si zapamatovat. Bude mi chybět chaos měst, jejich špína a změť dopravních prostředků všemožných modelů plivajících smog, ze kterých chodce lákají křičící verbíři cestujících. Bude mi chybět lahodné Acai a Guarana- moje snídaně, obědy a večeře pokaždé když jsem se potřeboval probrat, nakopnout a být ready for action a další desítky druhů ovoce, které ani brazilec všechny nezná, Bude mi chybět tropický les, jeho hudba, vůně a silueta korun stromů vyřezaná proti temnému nebi. Bude mi chybět ta nenapodobitelná brazilská bezprostřednost, otevřenost, přímost, srdečnost a hrdost, jejich úsměvy nad maličkosti sousedících zemí a neakceptování jakékoliv přetvářky, jejich smysl pro rodinu a přátele, situace, kdy se cizí lidé s vámi dají do řeči jen proto, že čekáte na stejný autobus a nikomu to nepřipadá divné a kdy vás lidé zdraví na pláži, neznámí kolemjdoucí s žádným vedlejším záměrem, lidé, kteří nemají mnoho, ale dokáží být šťastní a rozdávat úsměvy. Bude mi chybět melodie brazilské portugalštiny, jazyka, který mě potrápil, inspiroval a motivoval do hlubšího studia jako žádný jiný. Bude mi chybět ubíhající krajina za oknem skřípajícího autobusu, tolikrát jiná, pokaždé výjimečná. Budou mi chybět brazilské ženy, totálně odkomplexované, přímé a nekomplikované, vyžadující všechno a nic, nevyužívající a okouzlující, budou mi chybět jejich polibky a způsob milování. Budou mi chybět vůně a zápachy na ulicích, mezi nespočetnými stánky s všemožným zbožím, směšné situace, kdy se procházíš teplým večerem se svou milou a v tom vstoupíš do zóny, kde zapáchá odpad tak intenzívně, že se musíš začít smát. Bude mi chybět vedro slunce a tropický déšť, který dočasně zabije prach ulic. Bude mi chybět pojídání eggcheasburgeru v levných pouličních kioscích, fazole s rýží na rohu Nossa Seňora de Copacabana na stojáka, pozorujíc procházející lidi a uliční ruch. Budu vzpomínat na úsilí prostých lidí vydělat si na živobytí nejrůznějšími způsoby a odevzdanost jejich práci, ačkoliv jim výdělek stačí sotva na přežití. Zůstane ve mě vzpomínka na brazilské obrovské vzdálenosti mezi neznámými dálkami a pocit nejistoty a dobrodružství s příchodem do každého nového města, prvotní mise najít levné ubytování, levnou stravu, levný bar a atraktivní místa v okolí...

Tohle je tvář Brazílie, kterou si odnesu v sobě a na kterou chci vzpomínat. Jako všude, existuje i odvrácena tvář pěkných věci, a je docela možné že obzvlášť v téhle zemí je protipól razantnější a drastičtější, než jinde. Vraždy, ozbrojené přepadení, loupeže, násilí, policejní komanda, lidé klamající a zneužívající, to vše je tady na denním pořádku. Mluvím o chudobě, ačkoliv na mnoha místech jste svědkem materiálního bohatství. Existuje tolik světu kolik párů očí, unikátní percepce každého lidského stvoření se nemůže vnutit ani ukrást. Ačkoliv se až příliš často přistihnu negativně smýšlejíc, rozhodl jsem se uchovat si vzpomínku z vděčného a usměvavého soudku.

Paris mi ukazuje, že mám fotit Vanessu

Dáte mi zajisté za pravdu, že příroda je mocná!

Já a Vanessa v jeskyni poblíž vodopádu

Vanessa, Paris a jeho bratránek

Vhled do amazonského pralesa