Dojmy z Mumbaje

Přepsáno z deníku.

Chci napsat moje dojmy z druhé návštěvy Mumbaje, dokud jsou ještě čerstvé. Tyhle řádky píši v nádražní putyce na Bandra Termninus, uprostřed `džungle`, podle slov řidiče moto-rikši. Pravdivost jeho slov jsem brzy zakusil na vlastní oči, ale rád bych začal dnešní vyprávění včerejším příjezdem do nejlidnatějšího města subkontinentu.

Po osmi hodinách ďábelské jízdy v druhé sedící třídě, takzvané `general class`, kde se místa nedají rezervovat, protože kapacita vagónů `třídy lidu` je omezená pouze tím, kolika lidem se podaří vecpat dovnitř, jejíž poslední hodiny jsem strávil přimáčknutý na dřevěné lavici u stropu, bojujíc s vedrem, krkolomnou pozicí těla a mým prvním klaustrofobickým záchvatem v životě, pozorujích boj o místečko v návalu cestujících na každé stanici blíž Mumbaji, jsem konečně vystoupil na Panvel station, štastně se nadechl, protáhl se a vychutnával znovunabytou svobodu pohybu. Hodinová jízda předměstkým vlakem ze samého okraje neustále se rozpínajícího hlavního města Maharastry na CST (Chatrapati Shivaji Terminus), mi naskytla pro Eropana těžko stravitelné panorama defilující jako dokumentární film za oknem pomalu projíždejícího vlaku. V posledních paprscích pozdního odpoledne jsem unaveně opřel hlavu o zamřížované okno, nechal teplý vítr hladit mou tvář a moje oči přenášet tiché svědectví z jiného světa do hlubin mozku.

Rozestavěné kostry šedivých konstrukcí tyčící se do výše, stojí v cestě slunci, už dostavěné a obydlené činžáky neméně smutných barev, zasazené do rozbagrovaných parcel a chatrčí těch nejchudších obyvatel srdce Maharastry. V pyramidě všudypřítomnosti zápasí tři velcí hráči. Trůn zaujímá prach, všude a vždy. Druhé místo neoddělitelně sdílí symbiotičtí společníci. Jeden totiž produkuje druhého a první žije na druhém. Lidé a odpad. Tichá královna nepotřebuje dokazovat nikomu nic- bída.

(pokračování dopisuji na střeše koupající se v ranním slunci v Rajastánském Jodhpuru, po studené noci ve vlaku)

Odpad lidského metabolismu- výkaly a odpad lidského průmyslu- změť plastových obalů, papírů a všeho ostatního, co postrádá užitku, na hromadách a volně rozstroušené kam oko dohlédne, pokrytá prachem. Slunce září přes záclonu prachu a smogu, stálou součástí Mumbajského ovzduší, v takové koncentraci, že objekty vzdálené více jak pár desítek metrů ztrácejí na barevnosti a viditelnosti. Kanalizace v těchto končinách je nejistá hudba budoucnosti. Veškeré výkaly jsou směrované do potůčků uvězněných ve vykopaných nebo vybetonovaných strouhách, které se vlévají do kdysy přírodních jezírek, močálů nebo do moře, jehož pobřeží bych přirovnal k páchnoucí bažině, pokud bych měl v úmyslu ji urazit. Pokryté černými řasami, oplývané vodou barvy olova a pocukrované všemožným plastovým smetím- zátoky při odlivu, z nichž zmizel všechen život, v usazeninách olovnatého bahna. Přesto se tu a tam objeví silueta solitárního rybáře, třímajícího síť, brázdícího tuhle mizérii.

Vlak projíždí kolem přelidněných zděných baráků o jednom či dvou patrech. Před každým oknem je hromádka kuchyňského odpadu a splašek, pomalu odtékajícího do výkalové strouhy. Zvířata různých druhů, nejčastěji kozy, krávy, býci, psi a kočky se pasou na smetištích, eliminujíc poslední zbytky zelených rostlin, nepohrdnou ani papírem a plasty, po boku hrajících si dětí, ignorujíc jeden druhého ve své bezstarostnosti.

A ti lidé! V každém okně, na každém kroku, ženy s nákladem na hlavě, děti v hromadách smetí, procházející starci, belhající se mrzáci a nemocní, lidé spící vedle trati nebo kdekoliv jinde kde se naskytne volné místo, lidé špinaví a ženy v saris zářivých barev nepochopitelné čistoty, jakoby z jiné dimenze. Zeleninová políčka namačkané mezi koleje a domy, stoky a odpad. Políčka začínající přímo v otrávených zátokách. Lidé a jejich zvířata uvěznění v každodenním cyklu nikdy nekončící hry- jak přežít.

Blížíme se centru, velké stoky postupně mizí do podzemních kanalizací a zůstávají jen ty malé mezi chodníkem a silnicí. Zápach se už netáhne celé kilometry, ale jen místy. Nový faktor přebírá vládu nad atmosférou - hluk. Tisíce motorek, motorikšů, aut, prehistorických autobusů a rozhrkaných náklaďáků a kamionů a jejich špatně spálený dieslový čoud se míchá s prachem, měsíce daleko od monzunových dešťů.

`Myslím, tedy jsem`, se v Indii překládá `Jedu, tedy troubím`. Troubí vesměs všichni účastníci dopravy, bez zjevného důvodu. Výsledná morseovka troubící symfonie zachvátí bytí až do morku kostí, obzvlášť na hlavních dopravních tepnách, jimiž je Mumbai propleten. Smog se usazuje na pokožce, která při dotyku nechává černé šmouhy, v nose, ze kterého každý večer smrkám černý hlen a v očích, které jsou neustále podrážděné.

Dav na CST mě už nemůže zaskočit, není to poprvé. Rázným krokem si prorazím cestu naléhajícími taxikáři, jejichž pokřikování je automaticky spuštěno kdykoliv zahlédnou někoho světlejší barvy nebo cizího vzhledu: ` Sir, siiir! Kam chcete odvézt?, Sir, taxi taxi taxiii!` Začíná se stmívat, zatímco čekám na autobus č.3 a budova CST, pár dekád pozpátku Victoria terminal, naposledy vysílá svou tichou krásu lhostejnému mraveništi kolem. S typicky hlubokým zatroubením a zakvílením brzd si to přihasí trojka, která mě za pět rupíků přepraví jako parník v toku dopravní vřavy do Colaby. Regal cinema, Mondegar café na rohu, Colaba street market, Leopold café kam i v současnoti občas zavítá slavný Shantaram alias Gregory David Roberts, vše tepe životem bohatých a chudých na povrchu pod vážným pohledem majestátních koloniálních budov, němých svědků z jiné éry.

Po neklidné noci v úzké kobce dřevěných stěn v Delight Guesthouse oblékám včera ručně vyprané triko a šortky, nahazuji bágly na relativně odpočinutá záda a s optimismem, který mne vždy provází před novou cestou, vkračuji do ulic čerstvě zrozeného dne. A je to nový den a nový svět.

Poloprázdné ulice se koupou v láskyplném světle ranního slunce. Zametači odpadků zkrášlují chodníky a silnice dotykem svého koštěte, kolem levných putyk se hromadí první hloučky hladových Mumbaikers. Vzduchem se line vůně smažících se samosa, chapati, roti, pakora a lahodného chai. Zasedám na stejném místě, kde jsem včera večeřel, plácám po zádech obsluhujícího chlapce, který mne na oplátku obdarovává úsměvem a snídaní, která je v boji proti kručení v břiše k nezaplacení, ačkoliv mou peněženku stojí 23 rupees, cca 9 korun.

(pokračuji v psaní ve vlaku z Ajmeru do Udaipuru, na jihu Rajastanu. Slunce brzo zapadne nad vyschlou krajinu posetou kopci)

Autobusová síť v Mumbai nemá konkurenci. Autobus jede odevšud a všude, stačí jen natrefit na experta, který vás nasměruje na správné číslo a naučit se číst indické číslice, protože nápis v latinských číslicích je malý a u zadních dveří, čili v době, kdy se vám ho podaří rozluštit, bus už mizí v oblaku prachu, jelikož zastavuje na cestě a na nejkratší možný interval potřebný k spěšnému nastoupení dobíhajících lidí. Na zmíněné experty mám díky Bohu štěstí a zanedlouho už sedím v progresivně se plnící 103ce mířící na Heera Panu, kde mám v plánu v shopu reklamovat foťák, který jsem pořídil za 7700 rupees a který fungoval cca 6 hodin. Tentokrát mi nepřeje štestí. Hlídač mi zpoza zavřené brány sděluje, že je neděle, tudíž zavřeno. Věci jako dny v týdnu jdou od mého příjezdu do Indie mimo můj vesmír. Vše splývá v jeden vír východů a západů slunce, otupělost z přehršlí smyslových vjemů a postupné akceptace osudu této země a jejích duší.

Namíchnutý se doplazím ve stupňujícím vedru na zastávku třiaosmdesátky, která by mě teoreticky mohla dopravit do blízkosti nádru na Bandře, kdyby jela. Jenže nejede. Po těle mi ztéká pot. Nemám náladu ani na dorážející žebráky ani na upřené pohledy lidí kolem, kteří očividně v životě neviděli bělocha. V duchu zakleju, jak rychle se může změnit kouzlo rána! Otočím zrak na opačnou stranu. Hned vedle cesty začíná mořská zátoka a opodál se rýsuje silueta mešity Haji Ali, jako z bájky, spojená s pobřežím úzkým kamenným chodníkem. Podobná scenérie by normálně stačila na zlepšení myšlenek, kdyby celá zátoka nebyla posetá odpadky, pobřežní balvany nebyly pokryté černými smrdutými řasami a voda neměla morbidní odstín a pach. Z ruky do pusy a co se nedá sníst nebo jinak zužitkovat, odhodit na matičku zem, yaar!

Dochází mi trpělivost a beru taxíka na Mahalaxmi station. Trasu znám a vím přesně, kolik je správná cena. Taky jsem se naučil, jak se nenechat natáhnout všemi mastmi mazanými mumbajkerskými taxikáři.

Pravidlo jedna- neptej se na cenu předem, to dělá jen gora.

Pravidlo dvě- naskoč do taxálu s kamenným výrazem a sebejistě zvojel: `Chalo bhai, Mahalaxmi station!` (či jiná destinace, jméno musí být vysloveno správně!)

Pravidlo tři- levačkou sejmi otočný ukazatel `for hire` před čelním sklem a jak se dáte do pohybu koukej ledově z okna a na případné pokusy o navázání komunikace buď znale vrť hlavou nebo vydávej hrdelní zvuky, které neodhalí tvou neznalost hindštiny

Pravidlo čtyři- pokud znáš tarif, na konci cesty vmáčkni obnos do ruky řidiče a bez zaváhání či očního kontaktu opusť prostor. Pokud neznáš, zaplať a zůstaš sedět na sedačce a hleď nezaujatě před sebe. Pokud jsi správně následoval tři předchozí pravidla, dostaneš nazpět správně, protože tě taxikář má za ostříleného Mumbajkra:)

Nezapomeň- tohle je umění, které naprosté většíně goras uniká a proto platí několikanásobně víc, než místní, aníž by o tom měli páru. Samozřejmě záleží na situaci, místu, vhodném výběru řidiče...tento recept je jen jeden z mnoha. Máte li vyvinutý jakýsi `feeling`, stačí pohled a místo zmíněné strategie ledu zvolíte upřímný úsměv, který vás v Indii může dostat daleko.

Na Mahalaxmi jsem vysolil dvacku (osm Kč), neobtěžoval se se zakoupením lístku a rovnou zamíříl na druhé nástupiště na přímý vlak na Bandru. V Mumbaji jsem kontrolu jízdenek v městském vlaku nezažil a tohle ráno jsem spíš cítil, že mi Indie pár tisíc dluží.

(dopisuji na střeše Gangaur guesthouse, s překrásným výhledem na jezerní město Udaipur)

Začal jsem tyto řádky na Bandra terminus a Bandrou bych i rád skončil. Ihned po výstupu z městského vlaku je znát, že Bandra station není esteticky lákavé místo. Ptám se na cestu na Bandra terminus (odjezdy mezistátních vlaků). Hustý proud lidí se nahrne na můstek překlenující nástupiště. Na zemi i schodech jsou uvelebení žebráci, mrzáci, matky s ušmudlanými dětmi v náručí, starci, ubozí bez rukou, nohou či s deformacemi připomínající obrnu, slepí a mentálně postižení. Mezi Bandra station a terminus nevede žádný koridor pro chodce. Cesta vede `džunglí`. Hliněná silnice lemovaná řadou `bytovek`, které by nezapadly ani do architektury ghetta. Ironicky tahle budova mohla vypadat před dlouhými dekádami stylově, s dřevěnými balustrádami na každém patře. Teď vypadá jako z hororového filmu. Místo oken a dveří špinavé cáry hader, omítka barvy plísně, plácek před domem poset splašky a odpadky. Muži se opírají o zábradlí a labužnicky vykuřují beedees, jakoby sledovali západ slunce z apartmánu na Manhattanu. Kličkuji mezi lidskými výkaly a nasazují ostré tempo a studený výraz. Vlak mi jede až za tři hodiny, takže se budu mít čas vrátit a se zavazadly se nikde moc nepotloukám, pokud mám na výběr. Ne ze strachu, Indie v mém ratingu nepatří mezi nebezpečné země, spíš z komfortu pohybu.

Bandra terminus vypadá stejně nepůvabně jako její sestra station. Prodírám se přílivem rikša a taxi drivers, jejichž prioritní mise je ulovit bílého goru. Jen co mě zmerčí, běží mi vstříc jako mesenáši. Na padesáti metrech, které mě dělí od vchodu na nádr, odmítnu zhruba 20 nabídek na svezení a pár nabídek na hulení a další drogy. Konečně shazuji bágly v úschovně a vyzbrojen foťákem vyrážím zpět, tentokrát mírným tempem, do srdce dění.

Nádraží samo o sobě je domovem mnoha lidí. Konce nástupišť se hemží rodinnými hloučky, zvedá se dým z kuchyňských ohýnků, děti si hrají, ženy si češou vlasy. Opartrně procházím po pražcích (ty vyvýšené slouží jako latríny) na otevřeném konci nádraží, který navazuje na průchod do úzké uličky, spojky na Bandra station. Z nástupišť s vlaky se linou barevné provazce cetujících. Dřevěné vozy naložené balíky do dvou až třímetrové výše jsou taženy vypětím sil šlachovitých mužů- jednoho v čele třímajícího dřevěná bradla a dle velikosti karga až několika v zádi, opřených o náklad v ostrém úhlu se zemí. Jejich manévrovací um a tažná síla jsou neuvěřitelné. Jsou to hrdí muži a pravděpodobně mají proč. Málokdo se v tomto městě nadře víc a v mizernějších podmínkách. Při mých toulkách po Mumbaji a čekání na zastávkách jsem si všiml, že tito tahouni jsou bez vyjímky respektovaní ostatními účastníky bláznivé dopravy. Nervózní řidiči se opřou o klakson kvůli sebemenšímu zádrhelu, ale nikdo nenaléhá na tuto lidskou tažnou potenci třímající tyče vozů s koly bez pneumatik.

Ještě než stihnu vklouznout do chladu uličky, fotím si kozu pasoucí se na smetišťové pláni hned vedle odpadové strouhy, ale to už je má přítomnost známá široko daleko a skupinky hochů a dětí přichází s úsměvem a pokřikem pozdravit, zeptat se jak se mám, jak se jmenuji a požádat o fotku, pro kterou se okamžitě staví do seriózní pózy. Jejich čístá radost z rozhovoru s cizincem bere za srdce. Nikdo nežádá o peníze a nejsou přespříliš přilnaví jako naučené děti v turistických oblastech (Colaba apod.). Pozdrav na rozloučenou a popřání krásného dne není vyjímkou.

Zpět v uličce rozšiřující se do širšího průchodu mezi domy pozorně sleduji život, který jsem před chvílí letmo přeletěl. Po stranách jsou vozy přetékající zeleninou a ovocem, vozy řezníků, kteří v oblaku much porcují maso a zabíjejí kuřata, stánky s oblečením, kumbálek nepostradatelného prodavače chai a stejně nepostradatelný kšeft s beedees (ručně rolované kuřivo) a s paan (barevná žvýkací substance na zeleném listu, co se zkušeně odplivuje). Oblast je muslimská, mnoho žen je zahaleno v burce, nápisi v hindštině se prolínají s malebnou arabštinou. Ženy většinou na mou přítomnost nevěřícně zírají, ačkoliv oční kontakt nikdy netrvá dlouho. Děti jsou nemaskovaně veselé a muži mne hlasitě zdraví, zvou k posezení a dychtivě mi nabízejí pravačku ke stisku. Vtípky na mou adresu rozehřmívají hlasitý smích, ale nenesou ani stopu záště. Někteří z pouličních obchodníků nadšeně pózují za svými pulty a žádají o fotku, kterou posléze zkontrolují a vehementně odsouhlasí jako výbornou.

Procházím kolem dříve zmíněné bytovky dál mezi domy, jejichž přízemí vesměs okupuje byznys pestrého druhu. Oprava a výroba kožené obuvi, krejčí, prodavači nejrůznějších krámů a harampádí. Dav je hustý, ale i tak si cestu proráží troubící rikši, motorky a příležitostný automobil. Sleduji s napjetím ostrou verbální výměnu mezi civilně oděným policistou v policejním autě se třemi cajty v uniformách a majitelem obchodu s oblečením. Hluk davu neutichá, ale pozornost mnoha párů očí je nasměrovaná na incident a solidarita ve vzduchu je téměř hmatatelná. Dle slov starce spravujícího pár střevíců byl důvod sporu neprávněná okupace veřejného místa. Docela ironické, uvážím-li, že mumbajské slums se rozprostírají `ilegálně` na městských pozemcích. Narážím na kolejiště a procházím podél pražců pohřbených pod nánosem smetí. Sleduji ženy rozprostírající vyprané prádlo na zábradlí u chodníku, chlapce uprostřed smetiště, jak si soustředěně myje nohy s nádobkou vody v ruce a pro změnu já pózuji nadšeným obyvatelům další bytovky, kteří si mě fotí mobilem a mávají mi. Naposledy se rozhlížím na vesmír kolem, než se vydám, opatrně kličkujíc mezi smrdutými hromádkami zpět k nádru. V několika smutně tichých pohledech je zřetelně napsáno: `Ty máš vše a já nemám nic. Čím jsi si to zasloužil?`, ovšem naprostá většina obyvatel tohoto mini-světa vypadají smířeně ba spokojeně se svým osudem a v kontrastu s tolika západními městy, včetně Prahy, nikdo nikam nespěchá, není ztracen v labyrintu starostlivých myšlenek, zaujatých hovorů s mobilem, nikdo není zavřený ve své soukromé bublině materialistického ega. A úsměvy jsou na každém rohu.

Tyto dojmy ve mě rozezní mocné echo pocitů. Nechám jej volně znít, zatímco se vlak dá do pomalu do pohybu na sever této neuvěřitelné země, do pohádkového Rajasthanu. Stojím ve dveřích vlaku a s větrem a sluncem na tváři míjíme jednu stanici za druhou, pomalu předjíždíme paralelně jedoucí městské vlaky, z nichž mi mávají rozesmátí mumbaikers a naposledy mi předávají nejcennější indickou devizu- úsměv z hloubi srdce.